A little bit of Bourbon And a broken neon sign Once again I'm riding shotgun To everything that's on my mind...

Jak napsat knihu aneb téma tématem nadevše

20. února 2007 v 16:33 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Dost lidí, co mě zná ví, že mým snad největším snem je napsat knihu. Už asi v jedenácti nebo v deseti... jsem si slíbila, že to že nejsem nádherná a ... taková jako ostatní holky, že i přesto něco v životě dokážu. Tohle není sebelítost... jen konstatování faktů. Nejsem ošklivá, to ne, jen... pořád tak nějak pomalu krůček po krůčku hledám cestu sama k sobě. Nejdůežitější asi je, aby se člověk měl rád a akceptoval se takového jaký je. Občas tolerujeme druhé se vším všudy, ale u nás samotných... to mnohdy bývá těžší.
Abych se taky dostala k tomu "tématu". Dnes mě dost navnadil díl Gilmorových děvčat, kde se vrátila jedna z postav s tím, že napsala knihu. A jak už jsem se na začátku zmiňovala, já sama bychtaky jednu chtěla napsat. Mým největším "problémem" je asi téma, dobrý námět. Napsala jsem už spoustu věcí, kdyby se to všechno dalo dokopy tak to bude určitě přes 1 000 stránek... dost přes 1000, ale... asi mi zatím nic nepřišlo dost dobré. Osobně by mě zajímalo, jestli stejný problém měli takoví velikáni jako Seifret, John Donne, Hemigway... ale řekla bych že s největší pravděpodobností ano.
Ale abyste dobře rozuměli, nevzdávám to, věřím, že jednoho dne napíšu něco, co bude stát za to, aby se pyšnila knižní vazbou, i když já osobně bych asi vybrala paperback... ty mám nejradši, protože mi připomínalí lidi... Když se pokrčí, zůstane tam jizva... stejně jako u lidí...
 

Maturitní řeč

15. února 2007 v 10:49 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Náš učitelský sbor, jak už mnozí mí přátelé vědí mě vybral, abych pronesla za celou naši školu řeč na maturitním plese, což jsem udělala (dokonce i naší paní ředitelce ukápla nejedna slzyčka - což je můj osobní úspěch :)) ) a tak jsem se rozhodla ji sem napsat ;))

Na tuto školu jsme nastoupili jako děti. A všechno bylo najednou složitější. Nemuseli jsme řešit jen jak napsat písemky, kromě toho jsme se museli vypořádat s tím, koho milovat, koho nenávidět a komu důvěřovat... A čím víc toho víme, tím jsme zmatenější... Občas bychom asi chtěli dospívání zastavit, ale to není možné, nejde to. A čas od času jsme potřebovali slyšet ty drobné lži, jako že dobří lidé jsou vždy odvážní a pravdomluvní a ty zlé poznáme na první pohled. Protože tyhle drobné lži nám mnohdy pomohly postavit se na nohy a jít dál.
Ne každý den se vydařil, na druhou stranu... ne každý byl špatný. A i to špatné nás posunulo někam dál. Díky překážkám jsme nalezli přátele, kteří při nás stáli a věřím, že budou stát. Jedna velice moudrá osoba mi jednou řekla, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Nicméně nesmím opomenout, že v této bitvě jsme nebojovali sami. Po našem boku byli učitelé, kterým bych tímto chtěla poděkovat. Upřímně si myslíme, že oni mají snad největší zásluhu na tom, kde dnes stojíme. Pomáhali nám najít naši cestu a jít bojovat s hlavou hrdě vztyčenou, ale i přesto se ke každému chovat s úctou. Ať už jsme chtěli nebo ne, rodina se z nás stala a to, že se zavřou dveře kabinetu neznamená, že se s nimi zavřou i dveře za námi.
Letošní rok je pro nás poslední a co nevidět budeme každý někde jinde, s jinými lidmi. Ale ať už budeme kdekoliv, každý z nás si s sebou v srdci ponese kousek posledních čtyř let, naší společné minulosti, a já věřím, že všichni na ně, stejně jako já, budete vzpomínat s úsměvem na tváři.

Sny

15. února 2007 v 10:41 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Občas sníme... někteří více, někteří méně. Někdo snění propadá, jiný zas ve snění nevěří, ale ať už chceme nebo ne... čas od času to děláme každý. Mnohdy jsou sny neuskutečnitelné... třeba... o tom, že jednoho dne vyhrajeme Nobelovu cenu za nejlepší komediální sborník na světě nebo tak. Nebo, že se Brad Pitt rozejde s Angelinou Jolie, protože se zamiluje do "mě"... Víte, tyhle sny jsou nepravděpodobné, neříkám, že 100% nemožné, protože v dnešním světě je možné téměř všechno (až na pořádek v mém pokoji, protože... to je jen čistá utopie).

Sny nás svým způsobem drží nad vodou. Nutí nás postavit se na nohy a jít dopředu. Něco dělat. Jít za svým cílem. A občas nás vidina snu donutí dál bojovat a nevzdávat se. Jít do té bitvy s hlavou hrdě vztyčenou a ničeho se nebát.

Jenže co když se náš sen skutečně splní... co když to o čem jsme takovou dobu snili se stane skutečností. Na jednu stranu jsme šťastní, protože to, co jsme si tak dlouho přáli se stalo skutečností, no na tu druhou... jakoby naše srdce řeklo "je po všem" a všechna ta nostalgie jakoby se v našem srdci a v naší duši nahromadila. Světla zhasla. Je tma a naše přání... je sice splněné, ale není už dál za čím jít... Třeba je to jen na chvíli než přijde další sen, ale potom už to bude jiné... Nebude to takové jako poprvé, když jsme se hnali za svým snem...

Kam dál

Reklama