A little bit of Bourbon And a broken neon sign Once again I'm riding shotgun To everything that's on my mind...

Jako hadrová panenka

14. prosince 2005 v 17:19 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Znáte ten pocit, kdy jste si jistí, že je s něčím nebo s někým konec... víte, že už se tím nechcete a nehzodláte zabívat a pak najednou "Bum", rána a jste zpátka na začátku... Někde hodně, hodně daleko. Přesně tam, kam jste se v nechtěli dostat...? Tohle se přesně stalo mně.
Včera jsem měla svátek. Stanleymu jsem, jak se dočtete v předposledním článku, dala sbohem... Jenže... mi pak napsal. Přání k svátku jsem kvitovala krátkým "děkuji" ale pozvání na "pokec" jsem už odmítnout nedokázala. Asi na tom nejsem tak dobře, jak jsem předpokládala.
Vrátila jsem se zpátky na začátek a propadla tomu pocitu. Zase.
Ale tentokrát je to jiné. Silnější, intenzivnější. Přesto však se snažím, udržet si svou hrdost, když už nic jiného.
Myslím, že to byla leya kdo mi napsal, že je lepší být smutný s láskou než veselý bez ní. A já si - do té doby, než se znovu ozval - myslela, že to tak není. Že já jsem ta světlá výjimka, která potvrzuje pravidlo a že mi relativně spokojený život ke štěstí postačí. Ale naneštěstí se to ukázalo jako další z mých sebeklamů.
Být s ním, smět mu polibky dávat a přijímat je, stejně jako jeho doteky... mi naprosto zaslepilo mysl. I když je to jen na malou chvíli. Být v tu chvíli s ním je mnohem víc, než miliony... Cítit, že po vás ten, koho MILUJETE touží... je opojný a neodolatelný pocit. Já to vím. Cítila jsem to včera večer na svých rtech. Na každým zatraceným kousku svýho těla, kde se mě jen dotkl. Na svých bocích, bedrech, na tváři. Slyším to hluboko uvnitř svých láskou ucpaných uších... vidím dolíček na jeho levé tváři svýma láskou zaslepenýma očima. A i když to není správné, chci být s ním.
Není to tak těžké v té chvíli, kdy ho vidím, kdy s ním jsem. Kdy ho cítím. Kdy slyším jeho slova, cítím jeho letmé pohledy. Tehdy je všechno dokonalé, jasné. Ale ve chvíli, kdy odejde... můj rozum se vrátí zpátky na zem a je po všem. Celá ta pohádka je pryč a já nevím, jak se zbavit té bolesti, která pomalu po kouscích spaluje mou duši, mé srdce, můj zdravý rozum.
Nic už není takové, jako dřív. Barvy pomalu a postupně ztrácejí svůj jas. Jídlo a pití už pro mne přestávají mít chuť. Jediné, co mě dokáže uklidnit je spánek. Lehnout si do načechraných peřin, zavřít své trápením ztěžklé oči a spát. Utéct tomu trápení, nejistotě, strastem.
Připadám si jako hadrová panenka. Prázdná nádoba. Děvka.
Ano, to poslední se ke mně nejspíš hodí nejvíc, tedy alespoń podle zdravého rozumu. Nikdy dřív by mě ani nenapadlo se byť jen dotknout muže, který je zadaný, ale teď... Jako bych nedokázala ovládat svoje slova, činy, kroky, zkrátka nic.
Nic není důležité, když cítím jeho prsty na své kůži. Pomatení smyslů. Jsem jako opilá. Jako tanec, který má přesný rytmus a sněr. Jen tím jsem si ve chvílích s ním jistá. Námi dvěma.
Možná někde hluboko pořád věřím, že když mě bude mít. Milovat se se mnou, cítit mě, vnímat... najednou ucítí to co já. Žádné sbohem... jen šťastný konec pro princeznu a prince... divošku a eskymáka... muže a ženu... A že jednoho dne, snad najdeme společnou cestu. Ale můj rozum... ten ví svoje...
Jenže moje srdce... srdce ho nedokáže poslechnout. Neumí to. Propadlo všem jeho polibkům a milým, něžným slůvkům...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanna Hanna | Web | 14. prosince 2005 v 21:28 | Reagovat

co dodat? ted mam ve svym vztahu takovejch potíží, že sama nevim co chci a teď mam radit. Zkrátka nějak to dopadne..:) lepší než nic neříct, ne? Vždycky všechno nějak bude..ale bůh ví jak ...

2 trent trent | Web | 14. prosince 2005 v 21:43 | Reagovat

Dobrej web. Mrkni se na můj.

3 Lucy H. Lucy H. | 15. prosince 2005 v 7:49 | Reagovat

Hanna: vim, že se chovám hrozně, ale miluju ho ... vím, že to není omluva... ale chci mít aspoň jeho kousek než... ho ztratit a nemít úplně.

4 Lucy H. Lucy H. | 15. prosince 2005 v 7:50 | Reagovat

trent: urcite kouknu :)

5 Hanna Hanna | Web | 15. prosince 2005 v 18:19 | Reagovat

hrozně se nechováš, to jsem neřekla, prostě asi vim, jak se cítíš...proto i z jedný strany to chápu...ale zase, když jsi psala, že je konec..a bylas o tom přesvědčená..zase tě zlomil..ale rozumim ti..

6 leya leya | E-mail | 15. prosince 2005 v 18:47 | Reagovat

ahoj, Lucy.

Srdce robi zazraky, ale rozum na ne neveri.

je to zvlastne, ale prd urcitym casom som bola v takmer totoznej situacii ako Ty. Dokonca opakovane, lebo srdce nechcelo pocuvnut rozum. Vlastne som mu to nedovolila ja. Pre velmi intenzivne pocity. Mala som vtedy sancu zazit nieco opojne, nieco neopakovatelne, nieco, co by som si pamätala cely zivot. Ale... osud zariadil, aby sme sa vtedy s tym gentlemanom nestretli. A nestretli sme sa uz nikdy. Lucy, nic na svete mi nikdy nebolo tak luto, ako to, ze som ho uz nevidela. Mam to v zivej pamäti, moje vtedajsie dusevne aj fyzicke rozpolozenie. Viem, ze by som pre jeden pohlad, pre jedno slovo...obetovala cokolvek. Vtedy urcite. A ci teraz, to sa uz nedozviem. No nedostala som sancu. Ty ano. Lebo to tak chcel osud.

Co sa nema stat, to sa ani nestane. A naopak.

Obcas nam niektore veci za to stoja.  A zazila si ten pocit, opojne stastie a vsetko to pekne, co si citila, od momentu, ked sa ozval...Nie? Ci uz sa tato story skonci triezvou dospelostou alebo rozpravkovo, to, co si zazila, Ti nikto nezoberie.

Drzim palce, nech to vsetko dopadne podla Tvojich predstav

7 Lucy H. Lucy H. | 16. prosince 2005 v 7:43 | Reagovat

Hanna: já vím, že jsi tzo neřekla... to, že se chovám hrozně, ale já to vím, můj zdravej rozum - teda to co z něj zbylo - to ví, ale srdce si prostě nedá říct...

8 Lucy H. Lucy H. | 16. prosince 2005 v 7:54 | Reagovat

leya: moc dekuju za tahle moc milá slova. Je pravda, že to co dělám je hloupost, ale stejně tak je pravda, že ten, kdo nebyl v podobné situaci si to dokáže jen velice těžko představit...

Je mi líto, že to tobě nevyšlo podle tvých představ...

Jsem moc ráda, že je někdo, kdo mi může napsat něco takového, jako jsi to právě udělala ty. Protože ta slova mi opravdu pomohla.

Všichni mí známí říkají... to je špatné, tohle nedělej... on je hajzl a podobně. Jenže nevidí, jak se chová, když jsme spolu. Vím, že tehdy by udělal cokoliv, jen aby mi vykouzlil na tváři úsměv a naopak. Necítí to co já, když je se mnou, když se mi ozve... jak moc se mi rozbuší srdce, když se na mě usměje... jak se mi podlamují kolena z jeho polibků.

Tak to ale nejde. Myslím to, že každý nemůže zažít stejnou situaci... Každý prochází svými pohádkovými říšemi i temnými lesy. A NIKDO nás odtamtud nemůže dostat.

Protože tahle rozhodnutí jsou jen a jen na nás.

Měla jsi pravdu. Co se nemá stát se nestane, a naopak. Je to pravda, a ja tomu necham volný průběh...

Snad to dopadne tomu, jak si přeju, srdce věří, že ano, ale rozum ví, že to skončí mým pláčem. I přesto se s ním nedokážu rozloučit...

9 leya leya | E-mail | 16. prosince 2005 v 14:16 | Reagovat

Lucy, aj  ja som rada, ze o zivotnych ne(istotach) mozem hovorit s niekym, kto tusi ( a mozno aj vie ), o com to asi cele je. Som rada, ze moje slova  ( a de facto to, co mam za sebou), na nieco su. Skusenosti su skvele, lebo sa s nimi da uzasne pracovat.

Rada by som sa s Tebou poradila o jednej mojej zivotnej teorii, ktorej sa pomaly oddavam.

Lenze sa mi to nechce velmi rozoberat zo vsetkych stran takto verejne, takze by bolo absolutne cool, keby sme si mohli vymenit mailove schranky. Co myslis?

Prajem Ti pekny den a dufam, ze sa mas znesitelne a snad aj o nieco lepsie :)

10 leya leya | E-mail | 16. prosince 2005 v 15:10 | Reagovat

a este Ti musim vzdat hold, ako krasne si vystihla iste skutocnosti v odstavci o rozpravkach a temnote. bolo to  dokonale presne a napisala si to krasne.

11 Nat Nat | Web | 20. prosince 2005 v 23:19 | Reagovat

Když člověk žije s někým, koho miluje, může si připadat opuštěnější, něž když žije sám!-Když tě totiž ten, koho ty miluješ, nemiluje"T.Williams, Kočka na rozpálené plechové střeše. ¨Byla jsem na tom hodně podobně, jako ty. Psala jsi, že S. má někoho jiného. Člověk přece může milovat jen jednoho.Když se nemůže *rozhodnout*, je to sebeklam.Zpívá myslím Vysockij.Prožila jsem si to a pěkně to zvorala.

Moc ti děkuju, že jsi to tak hezky napsala. Je zvláštní, že i *cizí* lidi mi někdy bývají studánkou v poušti...jako ty dneska:-)

12 Lucy H. Lucy H. | 21. prosince 2005 v 10:31 | Reagovat

leya: dekuju moc

Nat: jsem ráda, že jsem udělala radost a někomu aspoň trošku pomohla :) když už ne sobě, tak aspon nekomu jinému

13 bittersweet bittersweet | Web | 29. prosince 2005 v 22:27 | Reagovat

vystihla jsi to dokonale. ty pocity, myšlenky, který se ti honí hlavou, já ... já ti naprosto rozumim;(( nemám co dodat ..

14 Lucy H. Lucy H. | 29. prosince 2005 v 22:33 | Reagovat

bittersweet: děkuju... tahle stránka je takový můj internetový deník... je jednodušší to takhle napsat něž mu to říct do očí... ale teď je naštěstí konec a já jsem za to vděčná...

15 Vita Vita | E-mail | Web | 31. prosince 2005 v 14:55 | Reagovat

Život je těžký, každé období má své... PF2006

16 Lucy H. Lucy H. | 30. ledna 2006 v 20:02 | Reagovat

Vita: je... ale stojí za to o něj bojovat, no ne?

17 west west | 30. května 2008 v 21:06 | Reagovat

Měsíčně můžeš mít nejmíň 250kč. Stačí se zaregistrovat a příjmat reklamní zprávy, které tě nic nestojí, jen dostáváš peníze že je příjmáš a nic neplatíš..Jen dostáváš! Do kolonky kdo tě doporučil napiš číslo: 602 590 647 ok? díky:-) http://www.hellomobile.cz/zmobile/registration.jspx

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama