A little bit of Bourbon And a broken neon sign Once again I'm riding shotgun To everything that's on my mind...

Láska

2. prosince 2005 v 16:22 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Někdy někoho milujeme tak moc, že nás to zbavuje rozumného úsudku. Někdy ho milujeme tolik, že to až hraničí s nenávistí. Vždyť jaký je v podstatě mezi těmi dvěma pojmy rozdíl? Nic zásadního.
Nenávidím tě Stanley. Kdybys věděl jak moc tě nenávidím. za všechno co jsi udělal... a za všechno co jsi neudělal, neodvážil se udělat nebo říct.
Myslela jsem, že už je všechno v pořádku, že na mě už nemáš vliv. Jeden týden bez slov, bez odezvy. Nic. Ticho na obou stranách barikády. A pak... uslyším tvůj hlas. Jen na chvíli... na maličkou chviličku a jsem zase na začátku. Claddaghský prsten srdcem k sobě a uvnitř prázdnota. Ticho.
Nenávidím tě, Stanley. Nenávidím tě víc než cokoliv na světě. Nenávidím tvůj hlas. To, jaký vliv mají na mě tvoje doteky. Tvůj úsměv. Ten škodolibý úsklěbek, co se mi vryl do srdce a duše.
Láska a nenávist jsou sestry. Neodlučitelné společnice. Chvíli ztrácíme dech štěstím, naše srdce jsou naplněna láskou... jenže pak... přijde něco, zlom a my jsme prázdní. V očích se nám zaleskně nenávist. nezvaná, nečekaná. Je snazší toho dotyčného nenávidět, než si přiznat pravdu a říct si, že jsme prohráli svůj boj. Svým způsobem nám právě nenávist dává další šanci. Dává nám sílu jít dál, nesložit se někde v temném koutku a neplakat až do konce našich dní. Protože zlomené srdce... to bolí stokrát víc než nůž zabodnutý do zad. A každé slovo, každé titěrné slovíčko je najednou cennější a významnější než kdykoliv předtím. Zvláštní je, že i když nenávidíme, neztrácíme naději. Nikdy ji neztrácíme...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama