A little bit of Bourbon And a broken neon sign Once again I'm riding shotgun To everything that's on my mind...

Intimní zpověď aneb duše svlečená do naha

26. března 2006 v 0:35 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Vrátit se nebo jít dál?
Tahle otázka mi vrtá hlavou pěkně dlouho. Přesněji, od včerejší noci, kdy jsem zase mluvila s mým bývalým.
Návrat... náš návrat bude vždycky stejně bolestný jako odchod... Ať už chceme nebo ne, oba jsme silné osobnosti, ale stejně jako silní jsme take rozdílní... Nejedná se pouze o bilogické vybavní nás samých, ale jde hlavně o duši, o hodnoty... Jde o budoucnost... ne o budoucnost na roky vzdálenou... ale o minuty... O tu, kdy chcete jen zkrátka slyšet "mám tě rád" nebo prostě jen tak mimoděk a mimo kontext "všechno bude fajn".
Znáte ten pocit, kdy sedíte na zadním sedadle auta s člověkem, o ktrém jste si mysleli, že ho znáte, opravdu znát... že víte jak hluboko a daleko sahá jeho duše, jeho srdce, jak moc vás dokáží zahřát jeho slova a paže... ale pak jste otevřeli oči a zjistili, že je to jinak. Že tělesné uspokojení vytěsňuje ty pocity o které by tu mělo jít především.
Cítíte, že ty polibky, které by vás měly naplňovat ve vás jen přiživují prázdnotu... Paže, co dříve hřály dnes seberozvášněnější a sebevlídnější, dnes vaše tělo kolí mrazem... A slova, bože ta prázdná hříšná slova... Na jednu stranu spalující a vzrušující jak spleť barev na křídlech motýla, na druhé straně, s očima otevřenýma zjistíte, že to není krásný letní motýl, ale Smrtihlav... a barvy jeho křídel ve vás neživí pocit bezpečí, ale vyvolávají ve vás strach, obavy...
Horní část těla obnaženou, v podstatě uspokojeni a spokojení, ale přece zíráte skrz zadýchané okénko a očima - vyčerpanýma a zaslepenýma zmatkem natolik, že nedokáží plakat - sledujíc obzor. Civíte jak blázni na dvě kaskády jasných modrých světel a víte, že normálně byste v takvou chvíli básnili... Vždyť je to chvíle jako stvořená k úvaze. Noc, na nebi hvězdy, vedle sebe člověka, kterého byste měli milovat, z rádia se linoucí hudba, jež je místy protkána praskáním, staré songy z nedospělých let, jinak nikde nikdo... široko daleko ani živáčka, ale vy místo uspokojení cítíte jen prázdnotu.
A ty dvě kaskády světel vás bouří... máte chuť vylézt ven, rozběhnout se k nim a roztříštit je svými zkřehlými, roky ošetřenými dlaněmi a tlouct dokud nezačnete plakat, dokud ony nezačnou plakat. Protože tehdy byste věděli, že cítíte, že nejste natolik prázdní, že cítíte alespoň bolest...
Svět není jen černý nebo bílý... je šedivý, stejně jako věci v něm. Ať už chci nebo ne... tohle černé je. Je to černější než uhlí, které je staré miliony let... Protože tahle černá je černá ne jednoho člověka, ale všech... všech kolem... Barva strachu, bolesti, hanobení sebe sama...
Jsem člověk, dělám chyby neříkám že ne... Řídím se heslem "Carpe diem", tj. užij dne... a já se vážně snažím... Občas ale asi opravdu zapomínám na jednu zásadní věc... že den se nedá užít jen šedivě... ale hlavně bíle nebo černě... a je jen na mně, kterou z těch barev si vyberu... tak, jako je to na vás...
Jestli budete sedět na zadním sedadle auta se znýmým cizince, zaplněni polibky a přece prázdní hledíc na světla, která budete mít chuť zadusit...
Nebo jestli najdete světlo.
Náš osud je opravdu jen a jen v našich rukou, protože MY se rozhodujeme. MY vybíráme jakou cestou půjdeme. Dnes. Zítra. Za deset let...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dawnie Dawnie | 28. dubna 2006 v 16:56 | Reagovat

Ahojky Lucy

koukala jsem na http://christiankane.blog.cz a nefachčí mi to :-((  Je chyba na mém příjímači ? :o)

2 Lucy H. Lucy H. | 29. dubna 2006 v 10:43 | Reagovat

ne, taky mi to nějak poslední dobou nefunguje, nemám páru čím by to mohlo být, ale pokusím se to nějak zjistit...

3 Hanna Hanna | Web | 29. dubna 2006 v 18:30 | Reagovat

dlouho jsem tu nebyla...ale zajímavé je, že opětně jako bys mi četla z duše..tohle je (teď už tedy byl) přesně můj případ...měla bych cítit lásku, ten pocit, právě ten nepopsatelnej pocit, ale ne..jen prázdno a samota, přesně jak říkáš...a tak jsem teď na jinej cestě..ale stále sama..ale teď jinak..sama se sebou..

4 Lucy H. Lucy H. | 29. dubna 2006 v 19:32 | Reagovat

být sama sebou je hodně důležité... Můžou ti ukrást peníze, věci, ale nikdy ne tebe samotnou, tvou duši, toho, kým skutečně seš...

5 Hanna Hanna | Web | 29. dubna 2006 v 20:47 | Reagovat

no to je pravda...to je vážně jedna z mála věcí, který ti nikdo neukradne..možná, že dokonce ta jedna poslední...

6 Lucy H. Lucy H. | 30. dubna 2006 v 6:26 | Reagovat

a ještě vzpomínky, ať už jsou jakýkoliv...

7 Hanna Hanna | Web | 30. dubna 2006 v 18:22 | Reagovat

no jasný...pokud je nezapomenem ;))

8 Lucy H. Lucy H. | 30. dubna 2006 v 19:03 | Reagovat

jo to jo, ale ty OPRAVDOVÝ vzpomínky zůstanou v našem srdci napořád :))

9 mademoiselle Prosím mademoiselle Prosím | Web | 22. května 2006 v 13:52 | Reagovat

Vzpomínky zůstanou, ale vždy je lepší jít dál a nevracet se někam, kde už jsi byla.

10 Lucy H. Lucy H. | 22. května 2006 v 17:19 | Reagovat

V tom máš asi pravdu...

11 mademoiselle Prosim mademoiselle Prosim | Web | 31. května 2006 v 10:36 | Reagovat

Resila jsem podobny problem a vyresila ho podle nazoru, ktery jsem napsala. Nelitovala jsem a dnes uz vubec nelituju.

12 Jedi Jedi | E-mail | 31. května 2006 v 12:28 | Reagovat

Vzpomínky, to co se stalo, určuje to kým jsme a kým se v budoucnu staneme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama