A little bit of Bourbon And a broken neon sign Once again I'm riding shotgun To everything that's on my mind...

S životem nebo bez něj

20. června 2006 v 19:26 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Takže hned ze začátku bych se chtěla omluvit za dlouhou, opravdu dlouhou pomlku, kterou způsobila moje časová vytíženost - což přiznávám, není omluva.
Jste plnoletí, zdánlivě dospělí a víte, že o mnoha věcech se dokážete rozhodnout sami. Bojujete sami se sebou, s životem, se vším, co vám osud přichystal a stejně podle vaší rodiny, podle všech kolem neděláte dobře. Měli bystě být bystřejší, uvažovat jasněji, víc do budoucnosti... ale, řekněme si upřímně, kolik z nás v osmnácti letech myslí na skutečnou budoucnost. Jistě, jsou vyjímky, ale já si nedokážu představit ani co budu dělat zítra natož za deset let. Jasně, je důležitý mít alespoň zevrubnou představu, ale ta se vám stejně dřív nebo později může složit jako domeček z karet, stejně jako pevně rozpracovaný plán vaší budoucnosti. Mám ráda přehled o svém čase, to nepopírám, ale nedokázala bych si rozlánovat svůj čas a život na deset let dopředu. Zrovna před nedávnem jsem vedle jednu "monologickou" debatu, kterou zavedl můj nejstarší bratr na téma "co budeš v budoucnu dělat". Už mi můj život nalinkoval, stejně jako všichni ostatní... ale tohle já nechci. Mám chuť se rozkřičet a zaječet na všechny "Hej, dejte mi pokoj, já chci klid! Chci si vybrat vlastní cestu, dělat vlastní volby, vlastní chyby...". Chápu, že mají starost, ale ty jejich obavy mě děsí víc než je... a všechny jejich návrhy na to jak bych měla nebo neměla žít mě dusí... Občas mám chuť zabalit si nejnutnější věci a zmizet... prostě odjet pryč a neohlížet se... ale na to já nemám dost odvahy a stejně si myslím, že tohle rozhodnutí by bylo infantilní a oúpravdu poměrně dost nečestné a v první řadě nezralé, čímž bych všem jen dokázala, že s tou mou dospělostí to nebude tak horký...
Proč nemůžou pochopit, že chci dýchat? Že chci prostě psát, dostudovat školu a pak třeba jít dál, ale to co se stane za deset let mě teď netrápí... Teď se zabývám tím, co je teď... kdybych se měla stresovat s tím, co bude potom, zešílela bych...
Vždyť jen do teď jsem se v podstatě starala o vštšinu domácnosti, dodělávala a dořešovala známky ve škole, stačila dostat padáka (ne proto, že bych byla neschopná ale na moje místo se vrátila pracovnice, co měla být ještě rok na mateřské - ale co už) a ještě dostávala občasné deprese ze své samoty a neschopnosti, kterou mi máma pořád předhazuje, navíc jsem si nechala udělat pirncing a celkem mě to bolelo, ale to už je pryč...
No, tak jsem se vykecala :) a teď vesele zpátky do života... ;) Brzo se vám ozvu :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačka Kačka | 20. června 2006 v 19:37 | Reagovat

Promluv si s nima na rovinu!!!Co jinak dělat?!Dusit to v sobě???to je přeci na nic...:-)

2 Lucy H. Lucy H. | 20. června 2006 v 20:43 | Reagovat

Kačka: těžko mluvit když druhá strana jen mluví, ale neposlouchá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama