A little bit of Bourbon And a broken neon sign Once again I'm riding shotgun To everything that's on my mind...

Pamatovat....?

14. července 2006 v 20:44 | Lucy H. |  Deník dospívající rebelky
Celý život (tedy těch osmnáct let a nějaké drobné, jetště odpočítat dobu co jsem "nemyslela"...) uvažuju o tom, jestli je lepší pamatovat si anebo jestli je lepší určité věci a určité tváře, zapomenout.
Víte, co myslím?
Když vám někdo ublíží, myslím ublíží tak moc, že v té době, v tom věku nedokážete váhu toho činu "ocenit" tak jako po letech. Když vám ublíží tak, že už nadosmrti máte v srdci a na duši šrám, jizvu, která vás ovládá. Temná rádce, Jago, co vám našeptává lži do vaší mysli. A vy jim věříte, protože je s vámi tak dlouho... tak dlouho kam jen vám sahá paměť a proto je snazší věřit té bolesti, tichému utrpení uvnitř, než někomu z masa a kostí, kdo je blízko.
Co když si ale nepamatujete Jagovu tvář? Co když se trýzníte tím, že jste... hloupí, pitomí, špatní... že si ho nepamatujete...? Ublížil vám, zradil vás, zasadil nůž hluboko do srdce a vy si nevybavíte nic... pokoj, místnost, oči, koberec, šaty... Všechno se smyje do černi, do tmy a vy nevidíte a necítíte nic. Neslyšíte hlasy. Necítíte vůně. Nevidíte obrazy. Jen temné vzpomínky.
A pak najednou... cvak...
A je tu zpátky. Jago stojí přímo před vámi, vysmívá se vám do tváře tím zdánlivě nevinným samolibým úsměvem a ím výrazem vám vmetá do tváře vaši hloupost, celou minulost, která najednou zase získala všechny barvy, vůně, zvuky, surrealistický nádech vzpomínek ve všech odstínech bolesti a ponížení. Hnědé oči, snědá pleť, na krátko střižené temné vlasy... jemné črty tváře. Na první pohled krásný obraz, skoro jako od Botticelliho, ale vy ho nenávidíte... každou jednu črtu. Nenávidíte se, že si ho pamatujete, styl jeho chůze, všechna slova, která zakryla opona starých skleněných dveří s neproniknutelným sklem...
A vy najednou nevíte co máte dělat. Nevíte, proč jste si vzpomněli, proč ho zase vidíte, proč si to najednou všechno pamatujete... ale někde uvnitř, někde hluboko uvnitř víte, že byste to raději zapomněli a předstírali, že nic z toho se nestalo, že si nepamatujete vrznutí těch dveří, co vám celá ta léta naháněla hrůzu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jedi jedi | E-mail | Web | 10. srpna 2006 v 14:06 | Reagovat

Možná je to jen část té skládačky kterou nazývame životem, té jež musíme dát dohromady než je nám dovoleno zemřít.

2 Lucy H. Lucy H. | 10. srpna 2006 v 20:09 | Reagovat

Možná, ale občas je to hrozně moc těžké...

3 jedi jedi | E-mail | Web | 14. srpna 2006 v 13:14 | Reagovat

To ano ale, z věcí které nám strpčují život a které jsme nuceni řešit si později mužeme vzít sílu do dalších dni.

4 Lucy H. Lucy H. | 19. srpna 2006 v 9:25 | Reagovat

jo jo :) v tom mas nejspis pravdu :) Co te nezabije, to te posili

5 jedi jedi | E-mail | Web | 24. srpna 2006 v 13:16 | Reagovat

...nebo zmrzačí.

6 Lucy H. Lucy H. | 10. října 2006 v 21:02 | Reagovat

jj, ale tohle nebylo o Fialové, ačkoliv po těch hodinách s ní se cítím deformovaná...

7 *Máři* *Máři* | E-mail | 27. února 2008 v 22:24 | Reagovat

Zapomeň, ale né úplně, protože nikdy nevíš, kdy se ti ta zdánlivě malicherná, nebo naopak radilákně změnující věc, zachrání zadek! :-) ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama